Osudové proměny II.

     Dny pomalu plynuly a ona se od něj nemohla odpoutat. Zachvěla se pokaždé, když si na něho vzpomněla. Přehrabala všechny staré fotky rodičů a ukradla pár těch, na kterých byl Alex sám. Měla je uložené pod matrací a vždy večer se na ně dívala, dokud neusnula. 

Bylo léto a proto měla Tina spoustu času pro sebe. Každý den si šla zaběhat, koupat se nebo jen tak se procházela po městě. 

Jeden horký a suchý den si vyběhla do centra, aby si koupila něco nového na sebe. V jedné ruce držela papírový kelímek s ledovou jahodovou drtí, v té druhé svírala kabelku, na očích velké sluneční brýle a řítila se dolů Obchodní ulicí.  

„Tino!“ – uslyšela najednou známý hlas. V tu chvíli by se jí nikdo krve nedořezal. Neměla odvahu se otočit a podívat, kdo to na ní křičí i když to bylo jasné. Rodiče byli v tuto dobu v práci a zůstává jen jedna osoba, která na ni mluví česky. 

Pomalu se nadechla a otočila se. Stál tam, pár metrů od ní a ani se nehnul. Pomalu přišla až k němu. Dala by cokoli za to, aby to pro tentokrát nezpackala. 

„Ahoj Tino.“ – pozdravil zdvořile. 

„Dobrý deň, Alex.“ – řekla překvapeně. 

„Teď nemám čas se moc bavit, spěchám na pracovní schůzku, ale dnes večer přijď ke mně domů. Měla bys mi něco vysvětlit. Tady je adresa.“ – vychrlil ze sebe, podal jí vizitku a odkráčel pryč. 

Tina tam stála a zmatenější snad v životě ještě nebyla. Tak moc se chtěla někoho zeptat, co to mělo znamenat a co má dělat, ale byla na to sama. Kámoškám by se to, že se jí líbí starší muž, zdálo ujeté a chtěly by jí to rozmluvit a o nikom jiném nevěděla. 

Potřebovala chvíli na prodýchaní. Lidem, kteří  se kolem ní procházeli, záviděla  to, jací jsou klidní. Celou cestou domů šla jak bez duše. Pořád dokola přemýšlela, proč to řekl a co mu má vysvětlit. Snad to tehdy nezpackala tak moc, že si toho rodiče všimli. Nenacházela odpověď na otázku, proč ji její idol pozval k němu domů? Bylo za tím něco víc a líbí se mu, nebo má fakt problém? 

Jen co dorazila domů, šla se osprchovat. Zpocená byla nejen z toho horka, které bylo venku. Polonahá, jen v podprsence a kalhotkách, si pak sedla na postel a zírala na jeho fotky. Měla posledních pár minut na to, aby se rozhodla. Zvedla se a začala se oblékat…

 ***************************************************************************

 Stála před jeho dveřmi a hypnotizovala zvonek. Její ruka se už několikrát pokoušela vystřelit a zazvonit, jenomže v poslední chvíli si to rozmyslela a znova se stáhla. V jednu chvíli se rázně otočila a chtěla odejít, ale ani to se jí nepovedlo. Byla zvědavá. Myšlenku na to, že by jí pozval proto, že se mu líbí, nezavrhla, ale taky měla strach z toho, že jí bude chtít jen vynadat za to, že se u večeře chovala jako malé dítě a udělala z něho blbce. 

Zhluboka se nadechla, snažila se uklidnit a hlavou jí přeběhla myšlenka, že se jí tato situace vlastně zamlouvá. To chvění a nervozitu, kterou cítí – má pocit jakoby konečně žila naplno. 

Nervózně přešlapovala z nohy na nohu, když v tom se dveře otevřely. 

Strnula a čekala, co se bude dít. I když tam stála nejméně deset minut, měla pocit, jakoby ji přistihl absolutně nepřipravenou. Pozoroval jí, nedovolil jí uhnout pohledem. 

„No tak pojď už dovnitř, ne?“ – prohodil stroze a na jeho tváři se udomácnil kamenný výraz. 

Tina se nadechla a byla by ráda kdyby z jeho obličeje dokázala vyčíst alespoň to, jestli se mu líbí, nebo je nazlobený. 

Nakonec vešla dovnitř a Alex ji odvedl do obýváku, kde si sedla na sedačku. Alex si vedle ní sedl na gauč a chvíli ji jen tak pozoroval. Měla na sobě krátkou černou sukni, bílý, obtáhnutý top bez ramínek a černé, lehké sandálky. 

„Přišla jsi mi vysvětlit své faux-pas?“  - zeptal se jí a pořád ji sledoval. Poutala ho každá její reakce, každý její pohyb, který udělala. 

Dostala strach, že jí bude nadávat a chtěla se zachránit:

„Prosím? Aké faux-pas? Ja… ja som nechcela…“ – koktala a snažila se najít ta správná slova. 

„Tino, pokud jsme si nerozuměli, klidně můžeš odejít. Ale to si myslím, že neuděláš. Pokud si však myslíš, že ti to jen tak projde, tak to se mýlíš.“ 

Jejím tělem přeběhla vlna, která v ní rozpoutala hotové vlnobití. 

„Čo tým myslíš?“ – zeptala se slabým hláskem. 

„My jsme si potykali?“ 

Tinou přeběhly další a další vlny nervozity, vzrušení… 

„Myslím, že nie, ale keď, prepáčte, ja som si myslela, že…“ – nevěděla, co mu má říct a cítila se dost trapně.

„Evidentně si myslela špatně.“ – odpověděl a Tinu  zahltil  pocit, že opravdu všechno pokazila a ani k němu radši neměla chodit.  

Alex na ní ale po chvilce opět promluvil: „Vraťme se k tématu, proč jsi tedy přišla.“ 

„Pozvali ste ma…“ – odpověděla trochu drzým tónem, kterým se snažila zachovat si alespoň trochu své důstojnosti.  

„Ne, já tě nepozval, já ti to přikázal.“ – pobaveně se usmál. 

Tina se zatvářila zmateně. Najednou měla pocit, že se jí jistým zvráceným způsobem celá ta situace líbí a nevěděla, co si má o tom myslet. Cítila se jako hloupá nána z venkova. Ještě se jí nestalo, že by jí někdo takhle vykolejil. 

Na jejím obličeji se začínají objevovat rudé fleky studu a on se začíná bavit čím dál víc. Každou chvíli se nadechla, jakoby chtěla něco říct, ale pohled na to, jak se na ní usmívá, jí to nedovoloval. 

Po chvíli ticha v kterém ji zaplavovalo horko Alex opět sebevědomě prohodil: 

„Myslím, že jsem říkal, že ti to jen tak neprojde.“ 

Podívala se na něj, naprosto dezorientovaná ve svých pocitech: 

„Nechápem…“ 

„No, zasloužíš potrestat. Měla by ses naučit chovat.“ 

V ten moment se jí dokonce zmocnila hrůza. V hlavě se ji honily otázky, na které nemůže najít odpověď. 

„Potrestať? Prečo? Ako?“ – začala se vyptávat a hrudník se jí zvedal v hlubokých nádechách. Nedokázala z něj spustit zrak a on si to taky užíval… 

„Každý, kdo provokuje, musí očekávat nějakou reakci.“ – řekl zamyšleně a dodal: 

„Pojď ke mně, Tino.“  

Zhluboka se nadechla, váhala. Nebyla si jistá, jestli to myslí vážně. Pozorovala jeho tvář, na které nebyl ani náznak úsměvu. Myslel to vážně. Musela se rozhodnout: teď, nebo nikdy. Patrně už nebude mít nikdy takovou šanci být k němu blíž než teď. Pomalu se zvedala. Když vstávala, ucítila, že v jejím lůně je vlhko. V tom momentu tomu ani nevěřila. To jí tento muž tak vzrušuje, že i přes ten potupný pocit, který má, se dokáže vzrušit? Nebo se jí to opravdu líbí a ona není nic víc než zvrácený úchyl ? 

Zachytila jeho pohled a snažila se stáhnout si spodek sukně ještě víc dolů. Bála se, že by na její vzrušní přišel a teprve by to byla pro něho legrace. 

Alex trpělivě čekal, svůj příkaz již neopakoval. Byl si jistý, že ho Tina poslechne. A to taky udělala. 

Ani pořádně nevěděla, jak k němu přišla, snažila se, aby se nepodlomila v kolenou. Bylo to jen pár drobných krůčků,  jí to ale přišlo, jakoby musela těch kroků udělat na sto. 

„Postav se ke mně bokem, Tino.“ – zavelel Alex nekompromisně a po chvilce ticha dodal: 

„Lehni si mi na kolena.“ 

Tina opět zaváhala. Nebyla si jistá, zda je tato situace vůbec realita. Ani neví, proč a jak se k tomu přinutila, ale udělala to. Kdesi vevnitř ví, že to chce. Jeho vůně, kterou ucítila, byla pro ni jako afrodiziakum. Přihmouřila oči a zhluboka dýchala. 

Pomalu na něho položila nejdřív ruce, pak lokty. Měla pocity, o kterých ani nepřemýšlela, že by vůbec existovaly. Prečo to robím? Čo mám robiť? Kam to povedie? A prečo, sakra, pri ňom nikdy neviem reagovať, keď doteraz som to vždy vedela?! 

Zpět do reality ji vrátily jeho ruce, které ji strhly dolů na jeho kolena. Lekne se, ale nehýbá se. 

Alex nikam nespěchá a tu krásnou chvíli nejistoty prodlužuje, jak to jen jde. Tina si začíná plně  uvědomovat, co se bude dít dál. Už jen ta myšlenka na to ji vzrušuje a ona je čím dál víc zmatenější. 

Takto zblízka cítila jeho parfém ještě pronikavěji. 

On v tu chvíli ucítil vůni jejího vlhkého lůna a situace se stávala pořád víc vzrušující. 

Tina se začala zmateně kroutit, neví, kam dát ruce, jak se tvářit, jestli má něco říct, jestli se ho vůbec může dotknout když to tak velmi chce! 

Z víru otázek ji opět vytrhl Alex a Tina se v tom momentě jakoby zasekla. Ucítila, jak jí pomalu vytahuje sukni nahoru a odkrývá tak její zedeček. Alex pomalu odhalil bílé kalhotky se srdíčky a musel se začít usmívat. 

Tina se otočila a snažila se z jeho pohledu vyčíst jakoukoliv emoci. Alex jí to ale nedovolil a hlavu ji jemně odstrčil zpět. Zadívala se před sebe. Bílá stěna byla v tom mometně vše, co měla. 

V hlavě jí teď zněla pořád dokola jen jedna jedíná myšlenka: teraz, alebo nikdy. 

Každou chvíli čekala, kdy jeho těžká ruka dopadne na její kůži a zbarví jí rudě. 

Najednou ho ucítila. Jemný dotek. Hladil ji přes kalhotky. Vlhkost, kterou v nich měla, mohl cítit i přes ten kus látky. V jeho doteku bylo něco elektrizujícího, co si Tina užívala všemi nervy svého mladého těla. 

Z ničeho nic ji plácne. Rychle a bez varování. Tina se přehla a zvřískla, ale bylo to spíš lekem než bolestí. Opět se na něho zadívala, on jí však znova odtstrčil. 

Alex se nadechl: 

„Teď dostaneš 25 ran za své provokace.“ – řekl tónem, který odmítal jakékoliv diskuze. 

Od té chvíle se vše rozplynulo a v hlavě ji rezonovalo to vysoké číslo. Ako mám toto prežiť?  

„Ale na holou. Tahle byla testovací.“ – dodal se smíchem. 

Tina se víc už ani stydět nemohla. Nebo si to alespoň myslela. Trochu se zavrtěla, ale když ucítila jeho pevný dotek, přestala. 

„Prosím…“ – zaúpěla tiše. Ani sama nevědela jestli ho tím žádala, aby přestal nebo aby pokračoval… 

Alex jí pomalu stahoval bílé kalhotky se srdíčky co nejvíce dolů. Tina se začala třást. Chvěla se jako malé dítě, kterým možná v koutku ještě opravdu byla.  

Položil ji ruku na pozadí a jemně ji hladil. Její pokožka je hebká stejně jako jeho dlaň. 

První rána dopadla a Tina se opět prohla. Zatínala zuby a zavřela oči. Už jí nepomáhala ani ta bílá stěna.

Druhá a třetí rána byla ještě docela lehká, pátou si však Alex užil. Tina zaječela a třásla se pořád víc. Pohladil ji a užíval si pohled na pomalu rudnoucí kůži, která začínala jemně teplat.

Dalších pět ran bylo intenzivnějších a Tině pomalu, ale jistě, začaly stékat první slzy. 

„Ještě patnáct. Mám pravdu, Tino?“ – zeptal se jí Alex, aby ji trochu probudil. 

„Áno.“ – odpověděla mu potichu. 

Chvíli ji hladil a užíval si tu teplou kůži, která  měkla pod váhou jeho ruky. 

Znova se napřáhl a plácnul. Tina hlasitě zvřískla. Pozadí ji začalo štípat a dožadovalo se klidu. 

Další rány směroval na stehna, která se chvěla a rudla stejně krásně jako zadek. 

Opět ji dopřál moment klidu, který využil laskáním růžových míst. 

Posledních deset ran jí ukrutně pálilo, to štípání bylo téměř nesnesitelné. Slzy, které se jí hnaly do očí, už nešlo zadržet a hlasitě se rozbrečela. Bylo to, jakoby z ní spadly všechny emoce. Všechnu tu bolest a potupení vkládala do pláče, který ji osvobozoval. 

Po poslední ráně se sesunula na zem vedle Alexových nohou. Hlavu sklonila dolů, bála se na něj podívat. Bála se, že v jeho očích uvidí svůj odraz. 

Alex se sehnul k ní a odsunul ji ruce z tváře. 

„Tak už se tolik nebraň.“ – řekl potichu a pohladil ji po vlasech. Oběma rukama ji chytil za hlavu a podíval se ji rovnou do očí. Usmál se a začal ji utírat ty krokodýlí slzy z tváří. 

Alexovi se ty slané diamanty líbily natolik, že je pomalu začal slíbávat. Tina se konečně usmála, i když se ji z celé té situace ještě pořád točila hlava. Pomalu se uklidňovala a vnímala jen jeho dech a slastnou vůni. 

„Myslím, že teď si budeš pamatovat, že mne nemáš provokovat, co?“ 

„Nebudem Vás provokovať.“ – prohodila oddaně zahleděná do jeho očí. 

Alex ji mírně zvedl hlavu a s úsměven na tváři ji políbil přímo na chvějící se rty. Tina se konečně osmělila a vytoužený polibek mu opětovala. 

Pomalu ji zvedl a řekl: 

„Teď mám nějakou práci, tak jdi domů.“ – zavelel, dal ji však ještě chvíli, aby se probrala. Po pár prázdných minutách od něj odcházela a první věc, co si na sluncem zalité ulici pomyslela, bylo: wau.